S vděčností v srdci děkujeme Pánu Bohu za život Antonína Nedbala a přinášíme Vám vzpomínku, která vyšla ve vydání Českého bratra a jejímž autorem je bývalý synodní senior ČCE Joel Ruml.
Tiše a křehce napořád
O tři roky starší, na bohoslovecké fakultě však jen o ročník nade mnou. Antonín Nedbal měl blízko k letadlům, většinu svého produktivního věku pracoval jako konstruktér v letecké firmě. Bavilo ho bezmotorové létání, o větroních rád vyprávěl.
Pocházel ze zbožné prusinovické rodiny. Maminka asi byla hodně ráda, že Antonín studoval teologii a studoval ji naprosto spolehlivě. Málokdo z jeho kolegů si dokázal představit lepšího faráře. Jeho index jsem nikdy neviděl, ale odhaduji, že výkazy o zkouškách v něm byly trochu fádní – bez výkyvů a velikého rozptylu v hodnocení. Tichý chlapec, ale chodíval s námi na koncerty, i k Šupům. Myslím, že mu s námi bývalo dobře.
Jirchářský dvorní fotbálek moc neobliboval, ovšem o svou fyzkulturu se staral. Plaval, miloval turistiku a cyklistiku. Při fakultních zájezdech na hory provokoval svým záběrem při zdolávání vrcholů, kde na nás čekal, a myslím, že hlavně čekal na obdiv kolegyň, který jej pochopitelně těšil. Do manželství se mu však nikdy nepodařilo vstoupit.

Bratr Antonín Nedbal
Zpravodaj obce Prusinovice © prusinovice.cz
Když přišel závěr studia, Antonín Nedbal zamířil do církevní služby. Začátkem roku 1977 zahájil svou praxi ve sboru v Lozicích. Ty tři měsíce, které tam pobyl, byly pro něho pravděpodobně dost nesnadné, na faře byl sám se svými otázkami a ujasňováním, zda a jak své vzdělání využít. Tyto okolnosti se nakonec staly tak tíživé, že sbor opustil a do církevní služby se už nevrátil.
Zůstali jsme ale dál v kontaktu, bylo to v době, kdy já sám už jsem byl stavební dělník v Brně. Navštěvovali jsme se, dopisovali si, věděli jsme o sobě hodně. Ale zase ne tolik, abych se pořádně dopídil příčin onoho zvratu, když se z příkladného studenta teologie nestal příkladný farář, ač měl výrazný vzor v bratru faráři Jiřím Staňkovi, který za svého působení v Prusinovicích Tondu na teologii nasměroval.
Nikdy jsem neměl dojem, že snad přišel o víru v Boha, spíše předpokládal, že farář má být bez pochybností, a pokud se pochybnosti dostaví, nemůže budovat a posilovat víru druhých. Ve svých dopisech a v rozhovorech se však Tonda ke vztahu k církvi vracel, myslím, že ji měl rád, protože mu v jeho samotě, navzdory péči sourozenců a rodiny poskytovala vztahy sociální zázemí. Ale snažil se vystříhat čehokoliv, čím by se k církvi veřejně přihlásil.
Když jsem přijel jako synodní senior do Prusinovic, při bohoslužbách se držel zpátky, a podobné to bylo i v obci, pozvání do zastupitelstva odmítal. Zato se stal na dlouhé roky kronikářem a byl činný v redakci prusinovického zpravodaje. To ho myslím těšilo, mockrát vyprávěl o tom, čeho se díky této funkci zúčastnil a co zažil.
Antonína před pár dny dostihl covid-19. Krátce po sedmdesátých narozeninách se nakazil a 30. října 2020 zemřel. Brzo, nečekaně, nepředvídatelně. Mně to je líto. Vždyť i takový tichý a křehký život hodně znamenal pro život rodiny, obce, církevního sboru, ale i pro okruh přátel. Tam Tonda nahrazoval to, co nemohl vykonat v duchovenské službě.
Autor textu
bývalý synodní senior
Joel Ruml